edited by Martin Arcimovic, S'Tsung
Cestuji se svou maminkou od svého narození. Nepamatuji si prvních pár let svého života, avšak vím, že jsem neustále na cestách a matka se o mě moc dobře stará.
Cestujeme světy plnými rozličného života i zdevastovanými světy prostými úplně všeho. Maminka však říká, že až tak prosté nejsou. Všudypřítomná šťáva tam přece jenom je, a tak nám umožňuje cestovat dál. Nedokážu si představit svět bez šťáv. Existují snad nějaké?
Vypadá to, jako bychom utíkali. Ale neutíkáme. Moje maminka bojuje proti všem zlým kouzelníkům. Lidem, kteří používají tuhle šťávu z hloubi země. I já jsem schopná ji používat. Mám nejradši tu kořeněnou. Je velmi živá a žije vlastním životem. Maminka neví, že jsem schopna pracovat se šťávou.Říká, že by má kouzla mohla přilákat pozornost jiných kouzelníků. A tak si hrajou jen s přirozenou šťávou míst, která navštěvujeme. Tak si toho nevšimne maminka ani nikdo jiný.
* * *
Paní Jusant ustaraně přešlapovala sem a tam po písečné pláži. Doufala, že sem na Dominarii svou pětiletou dcerku, hrající si opodál v písku, netahala nadarmo. „Proč jsem si vůbec myslela, že sem někdo přijde?“ ptala se v duchu. „Sem, do všemi opuštěné části Otarie?“Před pár dny měla sen. Přišel k ní muž zahalený v modrofialovém plášti a někam ji zavedl. Ukázal jí rozsáhlé laboratoře, zahrady a továrny. Vše plné podivných zařízení, o kterých se jí ani nesnilo. Takových, jaká se nevyskytují ani v těch nejdivočejších minotauřích představách. Jako kdyby zákony magie přestávaly fungovat. Ukázal jí, jak ona sama v těchto místech pracuje, jak objevuje nová kouzla a studuje bytosti, o kterých nikdy neslyšela. Než se ztratil, ukázal jí ještě právě tuto pláž, nyní jediné vodítko k matoucímu snu.
Proto se rozhodla sem přijít a vyčkávat. „Už tři dny tu chodím sem a tam a nic nepřichází. Vždyť to byl jen sen. Výmysl mé vlastní mysli? Už od dětství si přeju studovat magii a magické bytosti. Co když ze mne mluví pouze touha?“
Její myšlenky přerušilo šplouchání kousek za ní. Malá Sliva zvedla s překvapeným výrazem hlavu. Nevěřila vlastním očím. Z vody právě vylézala modrofialová, takřka humanoidní, chobotnice. Velké lesklé oči upírala skrz průzor své skleněné helmy přímo na Jusant. Ta nevěřícně stála a čekala, jestli cefalid v modrofialovém hávu se zlatým lemováním promluví.
„Jsem rád, že jsi přišla Jusant,“ uslyšela náhle jakoby přímo v hlavě. „Jmenuji se Adashan a byl jsem vybrán, abych ti ukázal naše království a vše, co může nabídnout takovým jako jsi ty - kouzelníkům a vědcům. Pro ně je naše království ráj. Přidej se k nám a tvá touha bude utěšena do konce věků.“ S těmi slovy si Jusant opět promítly obrazy prostor, jež si pamatovala ze svého snu. Tentokrát byly mnohem jasnější. Viděla mnohé čaroděje, zejména cefalidy a lidi, jak bádají a vyměňují si názory.
„Půjdu s vámi,“ vypravila ze sebe, aniž by byla skutečně rozhodnuta. Udělala krok směrem k moři. Nemohla se ubránit pocitu, že je něco špatně. Nedokázala však přijít na to, co by to mělo být. Ve chvíli, kdy čekající cefalid počal mávat rukama a vytvářet kolem ní magickou bublinu, na to stejně zapomněla. Opatrně vstoupila do vody a zjistila, že je před vodou chráněna a, když postoupila do větší hloubky, že v ní může plout, kam se jí zlíbí. Této svobody však nevyužila. Zvědavost ji táhla za Adashanem, k magickým laboratořím cefalidího království. Kousek za nimi plula nadšená Sliva v podobné kouli. Pomalu se blížili k městu, které připomínalo přerostlý korál.
* * *
Jusant byla zapojena do zvláštního projektu v magických laboratořích. Nevěděla ovšem proč a dokonce ani netušila, jak se projekt jmenuje. Byla si alespoň jistá, že je mimořádně důležitý. Samotnou ji zcela fascinovalo studium jedinců, kteří vytvářeli společenství fungující v naprosté synergii. Její kolegové z laboratoře jí ukázali spoustu drobných několikacentimetrových tvorečků rozličné konzistence a barev. Něco však měli společné: Protáhlé hlavy, hadovité tělo a ostré bodáky na předních nohou. Nejvíc Jusant zaujali červeno-černí tvorečkové pulzující červeným světlem, v jejichž blízkosti zřetelně cítila podivné vibrace. Také byli docela cítit. Nebo drobní modro-černí dráčci s ohnivě červenými blanitými křídly. "Jsou zvláštní," pomyslela si. A ta myšlenka jako kouzlem vytěsnila otázky, co tu vlastně dělá.* * *
Slivu od matky oddělili ihned po příchodu do cefalidí říše. Staral se o ni malý světlejší cefalid s hbitými hubenými chapadly. V hlavě zjevně neměl vše tak dobře uspořádáno jako Adashan. Dal jí za úkol hrát si s jiskřivou šťávou, kterou překypoval každičký předmět v království a ze všeho nejvíc podivný ostrov, vznášející se na hladině. "Možná ji dokonce produkuje," napadlo Slivu. Vytvářela ze šťávy triky a používat je na rozličné tvorečky. Ti nebyli vůbec hodní. Když si je pustila k tělu, škrábali ji a okusovali jí kůži.Používala kouzel, aby je odehnala, ale pokud podnikli hromadný útok, zvládala to jen těžko. Seslala své oblíbené kouzlo, přivolání mlžného dráčka. Zhmotnil se v oblaku ledového vzduchu. Za normálních okolností by se nad ní vysoko tyčil, ale tady nebyl větší než její dlaň a vypadal, jako by se znovu rozplýval. každopádně se postaral o ty nepříjemné tvorečky: Bránil jim v letu, takže se ke Slivě museli plazit. Jindy zas dívka z jiskřivé šťávy vyvolala zářivě modrou zeď, která tvorečky zdržovala. Když se jich shromáždilo víc, než mohla spočítat (uměla zatím spočítat jen prsty na své ruce), zeď povolila. Vyvolávala ji pak pravidelně, dokud se neobjevili větší hnědí jedinci. Ti na zeď stačili ve dvou. Zaměřila svou pozornost na ně a vymýšlela, jak se jich zbavit. Za použití čisté jiskřivé šťávy byla schopna zbavit se tvorečků, ještě než se v magických obláčcích prachu zhmotnili. I přes rozdíly v jejich velikostech bohužel nedokázala poznat, o jaký druh se jedná, a neměla dost sil, aby ničila jen ty nebezpečné.
Tvorečků už přicházelo příliš, a tak ty, kteří se jí vůbec nelíbili, začala mrazit. Ledový proud proletěl místností a zasáhl tmavého smraďocha v krunýři, který hravě zabíjel její spojence zcela sám. Jak se obaloval stále silnější krustou ledu, mizel i jeho strašný pach. Pak se ale objevil tvoreček, jehož kůže Slivě připomínala ze dřeva vyřezávané sošky z Femerefu. Všechen led v místnosti náhle popraskal a osvobozený zabiják se vrhl na jejího strážného dráčka. Zoufalá ale nevzdávající se dívka povolala další okřídlené bytosti - mrňavé víly s průhlednými a skoro nehmotnými křídly. Ani jejich pomoc nepomohla. Bylo stále jistější, že tvorečkové sdílejí vedle schopností i vědomí. Jak to dělali, to netušila, neměla čas dělat cokoli jiného, než bojovat o přežití. Chvílemi postřehla, že někteří tvorečkové vyzařují stejnou energii, jako její maminka.
To přeci nebylo možné...
* * *
Jusant stála nad velkým podivným přístrojem, velkou kovovou nádobou, ve které byl vydlabán reliéf jednoho z tvorů, které zkoumala. Sledovala, jak se nádoba plní ohnivou lávou a jak je posléze zchlazena. Mág, jehož práci měla brzy převzít, přišel k nádobě a začal nabírat manu. Spousty many, říkala si. Sledovala ho, jak pracuje a sesílá na formu v nádobě nesmírnou sílu. Ta ve všebarevných paprscích rozpulzovala celé tělo, které se pomalu transformovalo v živou tkáň! Jusant na tuto přeměnu neživého v živé zírala, nevěřila vlastním očím. „Takovou moc přece nemůže mít žádný Realmswalker!“
V momentě, kdy dopadl poslední paprsek, se příšera probudila k životu. Příšerně zařvala a začala se zmítat. Byla však uvězněna v neviditelném vězeníze silných vlákem. Ta se omotávala kolem čerstvě ztvořeného těla, až ho nakonec znehybnila úplně. Mágové tvora odvedli do budovy, kam Jusant neměla přístup. Vůbec jí to nevadilo. Třásla se vzrušením. Byla sem povolána proto, aby také dávala život takovým bytostem. Svým dětem.
„Pomocí své magie a představivosti můžeš vytvořit bystosti s rozličnými schopnostmi," ozval se jí v hlavě hlas kouzelníka, který mezitím doplul až k její kouli. Je jen na tobě, jaké schopnosti a kouzla jim dokážeš předat. Tvůj sen se stane skutečností.“ Od toho okamžiku strávila Jusant dlouhé dny přemýšlením, jak kouzla překroutit a předat je umělé schránce, kterou pro ni cefalidi kdykoliv připravili. Létání bylo jednoduché. Uměla seslat kouzlo, jež jí propůjčovalo létání. Zmnohonásobila-li jeho sílu i myšlenku, vznikl tvor, jenž uměl létat. Nechápala jak tento proces funguje, ale fungoval. A tak tvořila a tvořila. Dlouze přemýšlela, jak vytvořit tvora, jenž by dokázal měnit svou formu a podobu. Nakonec na to přišla a hned se do něj pustila. Jak pracovala, nejdřív nepostřehla, že rychle slábne. Když si toho všimla, bylo pozdě. Najednou vše pochopila. Svým výtvorům předávala svou vlastní životní energii, svá kouzla, vědomí, tužby. Tak proto se tu vystřídalo tolik mágů! Proto už je nikdy nikdo nespatřil! Pak uslyšela podivné volání. "Připoj se k nám," lákaly ji vzdálené hlasy. Pak její vysněný tvor oživl a ona se bezvládně sesula na zem. Zemřela.
* * *
Pro Slivu byly všechny dny stejné. Nebyla schopna napočítat ani do deseti, natož počítat týdny, měsíce a roky. Beztak by nevěděla, jak dlouho na Dominarii rok trvá. Věděla, že na tomto světě se všechny světy a síly střetávají a že je to velmi důležitý bod pro všechny kouzelníky. Nevěděla sice proč, ale to ji netrápilo.Toho dne ji strčili do stejné místnosti jako vždy. Jako vždy také bojovala proti těm prokletým tvorům. Napřed proti jednomu, později proti stále větší a silnější skupině. Najednou se však stalo něco nečekaného! Proti ní se zvedla armáda goblinů! Dívenka zpanikařila a nevěděla, co dělat. Začala přemýšlet a vyvolávat jména elfů, které za svůj velmi krátký život potkala. Vysoké vznešené bytosti s velkýma špičatýma ušima uslyšely její volání a přišly, aby se postavily zlým malým ošklivákům. Záhy pochopily, že na těchto goblinech něco nesedí. Byli inteligentní, ne přímočaří a barbarští, jak by se dalo čekat. Neobětovávali se pro dobro celku a pomáhali si navzájem. V jejich chování bylo něco divného a elfové to nechápali. Ztráty na obou stranách byly značné. Až se smrtí jednoho z goblinů došlo k něčemu neuvěřitelnému. Všichni goblini se najednou změnili v ty malé slizské potvůrky, vznesli se do vzduchu a hned letěli hlava nehlava směrem k Slivě. Elfové se postavili do obrany, avšak nedokázali na tyto létající a divně prostorem problikávající tvory dosáhnout.
Sliva rychle přemýšlela, co se stalo. Najednou si uvědomila, že se jednalo o iluzi. „Vždyť, ale tohle mohu udělat také!” Malá kouzelnice roztáhla ruce a začala nabírat nejblížší šťávu. Znala už tvorečky dostatečně dobře, aby věděla, jak kteří vypadají a co dělají. Vytvořila si v hlavě trojrozměrné obrázky těchto tvorů a jejich tvar vnutila svým pomocníkům. Nepřevzali jen tvar. Řítící se horda potvůrek najednou znervózněla a zpomalila. Sliviny iluze se jim postavily do cesty. Teď si byly s útočníky rovny. Začal boj na život a na smrt. I dráček se přidal. Vybíral si jen ty nejsilnější protivníky. Obzvláště vyhlížel ty s ostny pokrytými těly. Sliva si pomalu uvědomovala, že dnes je boj opravdový. Už není jen hrou, jak tomu bylo dosud. Útočníci po chvíli kolektivně usoudili, že musí změnit taktiku a pomalu se začali stahovat. Sliva cítila, jak se v místnosti začíná shromažďovat velké množství všemožných šťav. Jak jiskřivé, tak té kořeněné, bahenní, smradlavé i té bíle zářicí. Věděla, že co přijde, se jí vůbec nebude líbit. Začala se bát.
A bylo proč. Tvor za tvorem vybuchoval a rozplýval se v jedovatý plyn. Ten napřed zabil její pomocníky a později začal trávit ji samotnou. Nedokázala se soustředit a začala dělat chyby. Nevyužitá jiskřivá šťáva v jejím nitru pálila, jedovatý plyn jí postupně otupoval smysly. Nakonec už nevnímala vůbec nic. Všude byla jen tma a zima. Poslední, co postřehla, byla studená voda zahalující její tělo.
* * *
Tvor narůžovělé barvy s kůží podobnou lidské prohlédl a cítil všude kolem strach. Cítil také, jak magie držící ho na místě slábne. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil tři bytosti s chapadly, asi stejně velké jako on. Jejich hlavy však byly kulaté a velké, ne jako ta jeho, jež byla plochá a bez výrazu. Chvíli cefalidy pozoroval a pochopil, že se ho snaží udržet na místě. A pak uslyšel v hlavě hlasy, spoustu hlasů. Volaly ho. Věděl, že se musí osvobodit a za každou cenu se dostat k ostatním. Nevěděl jak, avšak cítil, že ví, co může dělat a jak se dostat ke svému společenství.Proměnil se v jednoho chapadlovitého tvora a plaval směrem k průhledné stěně budovy. Věděl, že ji může v této podobě bez starostí proplout a tak to udělal... Byl na svobodě. Teď už jen najít své druhy a vydat se s nimi pryč z tohoto místa. Tyto chapadlovité bytosti si nás přece nemohou ochočit, nebo dokonce zotročit! My máme sílu kolektivu a nenecháme se jen tak porazit. Jsme volní, a tak teď budeme pány my!
* * *
Sliváci uvěznění v království cefalidů se snažili dostat ven za každou cenu. Slyšeli v hlavě volání svých druhů, ale nikdo je nevedl. Vznikl naprostý zmatek myšlenek, ve kterém by se nikdo nevyznal. Avšak většina sliverů cítila společnou potřebu...pomstít se riptideským čarodějům a utéct. Tvorové se upnuli na jedinou věc – vendetu. Snadno zjistili, že jsou ve skupině mnohonásobně silnější a mohou využívat schopnosti svých druhů. Vytvořily se tak samovolné skupinky šílených sliváků, kteří hravě pobíjeli všechny čaroděje. Nikdo nesměl přežít. Jen oni. Krvavá řež netrvala dlouho. Sliváci se začali rozptylovat. Všichni mířili k hladině. Ti, kteří vodu opustili a vylezli na povrch Otariánského kontinentu ucítili, že je něco špatně. Něco se začalo dít. Zmatek. Cítili bolest ve svých útrobách a nedokázali myslet. V hlavě jim třeštilo a jejich telepatické skřeky ohlušovaly i ty sliváky, kteří ještě nevyplavali. Jejich těla se začala měnit sa mutovat. Jejich donedávna kluzká a hladká kůže začala tvrdnout, na tělech jim rašily výrůstky, chrupavky se měnily v kost. Přišla bolest, a pak zapomnění.
Nakonec se v jejich myslích ozval hlas, přísný a neúprosný: „Přijďte za mnou.“ Všechno jako by najednou utichlo, zmatené myšlenky byly odsunuty do pozadí. Existoval jen ten nesmlouvavý hlas. Jejich vladař. Všichni se na něj upnuli a začali se srocovat...
* * *
No comments:
Post a Comment